Evoluční vzdělávání

Představujeme vám koncept evolučního vzdělávání jako nástroje na přirozenou a snadnou adaptaci člověka ve společnosti 21. století se všemi známými i neznámými, které ji utváří. Evoluční vzdělávání staví na "evidence and research based" poznatcích týkajících se procesu učení, rozvoje motivace, vůle, sebedůvěry a dalších faktorů, které ovlivňují rozvoj každého dítěte. Poznatky konfrontuje s živou rodičovskou i učitelskou zkušeností a vytváří tak komplexní strategii pro vzdělavatele a vychovatele, primárně pro rodiče.

Základní "třináctero" evolučního vzdělávání poskytuje fundament východisek pochopitelný i pro toho, kdo nestudoval psychologii nebo pedagogiku. Nezastíráme ale, že od čtenáře předpokládá hlubší úvahu a otevřené srovnání s vlastní zkušeností. Rodičům, kteří jsou ochotni věnovat "třinácteru" hodinu svého života, přinese velmi rychlý vhled do toho, o co ve vzdělávání a výchově vlastně jde i konkrétní návod, jak postupovat, na co se zaměřit a na co dávat pozor.

Pro každého, kdo se chce dozvědět víc, je určen náš kurz Evoluční vzdělávání, kterým provázejí autoři konceptu: Lukáš Šlehofer, Tomáš Hruda, Bob Kartous.

Evoluční vzdělávání respektuje individuální osobnost každého dítěte a pomáhá v nalézání motivace a rozvoji silných stránek. Vše s poukazem na píli, disciplínu a snahou o dosažení mistrovství. Každý má jiné předpoklady a hlavním úkolem vzdělávání je nalézt je a rozvíjet je. Rozvíjet je cíleně, pravidelně a zažívat při tom uspokojení z dosažené úrovně. To je recept na úspěch, na zasloužený úspěch podložený skutečnou pílí, který je i nejspolehlivějším a trvalým vnitřním motivátorem, jenž lehce nevyprchá. Každé dítě potřebuje svůj čas a výzvy, které je schopno naplnit, aby postupně dosáhlo svého osobního maxima. Nejlepší je tento vnitřní plamen udržovat a podněcovat, ne ho násilně nahrazovat odměnami a tresty. Ocenit není špatně, špatně je udělat z odměny cíl a z.neúspěchu trestuhodnost. Každé dítě něco ví a při vzdělávání to respektujeme. Zároveň uznáváme, že nikdo nemůže vědět vše a měl by mít právo ukázat, co umí.

Hlavním cílem je naučit děti učit se. S ohledem na věk dítěte cíleně rozvíjí jeho schopnost vnímat hodnotu vzdělávání a správně si vybrat obsah i způsob, jakým se naučím to, co potřebuji. Naučit děti pracovat se všemi vzdělávacími možnostmi, naučit je své vzdělávání postupně plánovat, vybírat obsah i nejlepší formu. V měnícím se světě jde o zásadní dovednost. Rozvoj dítěte by měl být co nejvíce celostní, kdy jsou rozvíjeny rozumové a poznávací složky, ale i sociální a emoční. I vysoké IQ může přijít vniveč, pokud se dítě necítí být součástí sociální skupiny (rodina, škola) nebo pokud nemá žádnou motivaci k rozvoji.

Klade na první místo výsledek: samostatný jedinec s vlastním úsudkem, respektující, že je součástí celku. Vnímá individuální potřeby dítěte měnící se s jeho věkem, zájmy a změnou okolního prostředí a zohledňuje i stále rostoucí alternativní možností vzdělávání. Ve vzdělávání by neměly fungovat vzájemně si konkurující ideologie, ale objektivní posouzení vhodnosti toho či onoho přístupu pro každé konkrétní dítě. Vždy s ohledem na všechny relevantní faktory, zejména vlohy, věk, zázemí a prostředí, ve kterém se pohybuje. Vzdělání i výuka by měla dětem poskytovat v maximální možné míře možnost volit, co a jak dělat v souladu s jejich jedinečností, ovšem při respektování toho, že dítě je součástí určitého celku a určitých vazeb. Cílem by měl být samostatný jedinec, který je schopen na základě vlastního úsudku činit rozhodnutí a nést za ně odpovědnost.

Preferuje aplikované poznání, které dává dětem pocit smysluplnosti. Pomáhá dětem v rozvoji kritického myšlení, schopnosti pracovat s fakty, pokládat otázky, činit závěry a vztahovat je ke svým hodnotám (koncept Theory of Knowledge v rámci International Baccalaureate). Schopnost analyzovat problémy, hledat aktivně řešení a umět se a nebát se správně zeptat jsou ve spojení s hodnotovým ukotvením klíčové předpoklady pro úspěšné fungování v moderní společnosti, jsou nejlepší obranou proti manipulaci a informačnímu přehlcení. Podporuje přirozený rozvoj komunikačních dovedností, včetně anglického jazyka. Není pravda, že vzdělání "musí bavit". Mělo by ale dávat dětem pocit smysluplnosti.

Za vzdělávání nesou odpovědnost rodiče, ne škola. Rodiče jsou primárními vzdělavateli i vychovateli, vytvářejí zrcadlo. Fakt, že s první průmyslovou revolucí přišla povinná školní docházka, neznamená, že rodiče předali odpovědnost za vzdělávání svých dětí státu. Z mezinárodních srovnání a výzkumů (PISA) vyplývá, že dosažené vzdělání se nejvíce odvíjí od statusu rodiny. A to mluvíme jen o formálním vzdělání. To neměřitelné (vůle, motivace, hodnoty, soft skills) vzniká převážně mezi rodiči a dětmi. I z toho důvodu je nutná zpětná vazba, která má být bezprostřední, respektující a nehodnotící.

Nejdůležitější nejsou vynaložené prostředky, ale důvěra. Rodičovskou investicí nejsou peníze, nýbrž rodičovská láska a čas. Řada těch, jimž se prostředky nedostávají, se domnívá, že vzdělávání je nutno koupit. Řada bohatých lidí přitom s hrůzou zjišťuje, že jejich děti během dospívání rezignují nejen na školu, ale takřka na všechno. A přitom vynaložili tolik prostředků, aby dítě mělo to nejlepší vzdělání! To je naprosté nepochopení. Koupit si důvěru (a sebedůvěru) dětí vážně nelze. Nejlepší investicí do vzdělání je čas, který s dětmi trávíte, otevřenost a bezpodmínečná láska vytvářející trvalý pocit bezpečí jako nejlepší imunitu proti jakémukoliv rizikovému chování.

To nejpodstatnější pro budoucnost vzdělávání se odehraje ještě před tím, než jde dítě do školy. Většina rodičů se domnívá, že vzdělávání začíná v první třídě ZŠ. Ne. Sebedůvěra, vůle a motivace jsou nejlepší prediktory jakéhokoliv úspěchu v životě, i ve vzdělávání. Staví na tom, jakou osobnost pomůžete dítěti vybudovat v prvních letech života. Neurověda tuto tezi podporuje výzkumem vývoje mozku, který je nejinteznivnější do 6 let. To, co přichází potom, jsou už spíše korekce.

Dětem se vzdělávání ani výchova "nevštěpuje". Děti "neučíme", děti "se učí", my jim k tomu ale můžeme výrazně pomoci. Základní princip, jakým dodnes chápeme pojem vzdělávání, se zrodil v prostředí probíhající první průmyslové revoluce. Podstatu tohoto pojetí dobře ilustruje behaviorismus, směr v psychologii, který staví na tom, že člověk se chová a jedná na základě podnětů z okolí. Dodnes mají někteří učitelé dojem, že žák je "subjektem vzdělávání", zjednodušeně nádoba, kterou je třeba naplnit. Díky poznatkům psychologie, pedagogiky, sociologie a v poslední době z velmi rychle rostoucí neurovědy víme o motivaci, vůli, vztazích, učení a dalších souvisejících tématech mnohem více než věděl Pavlov o svých psech. Přesto je těžké zbavit se dojmu, že dítě není subjekt, nádoba, ale objekt učení, ten kdo se učí, k čemuž je mu třeba pomáhat, má-li učení být k čemu. To ale předpokládá dialog, ne jednosměrný proces založený na instrukci a opakování. Notabene když roste nedůvěra, že instrukce mohou postrádat smysl. Neznáme vždy pravdu, často jde o vlastní pohled a zkušenost, které dětem nabízíme. Dítě výchovou a vzděláním provázíme, nikoliv vedeme. Současně respektujeme, že čím je dítě mladší a méně vyzrálé, tím více je na nás odkázané.

Nevychováváme a nevzděláváme pro minulost. Nespoléhejme na modely, které známe jen z vlastní zkušenosti. Rodičovství se nikde neučí. Je pochopitelné, že naši vzory jsou rodiče a naše vlastní zkušenosti z toho, jak jsme byli vychováváni. Je dobré tuto zkušenost konfrontovat. To neznamená soudit vlastní rodiče, to znamená hledat, co dělali správně a co ne. Není radno podléhat iluzi, že to, co bylo zcela běžnou normou výchovy a vzdělávání v minulosti lze i dnes obhájit.

Všichni děláme ve výchově a vzdělávání chyby. Všichni! Jednou z nejhorších vlastností rodičů a učitelů je, že se snaží budit dojem neomylnosti. Ačkoliv to dělají s pocitem, že na tom staví svou autoritu, ve skutečnosti ji tím podkopávají. Přiznat chybu je osvobozující pro rodiče, učitele a nejvíce pro děti. Chyba není důvodem k trestu, ale příležitostí se poučit. Chyba nutné doprovází jakoukoliv cestu neznámým, což rodičovství každopádně je. Děti podporujeme v tom, aby dělaly chyby, které je mohou posunout v jejich poznání dál.

Zákazy, tresty a agresivita jsou většinou nejhorší z možných řešení. Dětem zakazujeme vcelku hodně. V prvních letech života je tím chráníme před nebezpečím, která nechápou. Nevědí, se nemohou běhat přes cestu jen tak, protože je může srazit auto. Stejně tak že nemůže sníst tři čokolády po sobě, i když mu tolik chutnají. To je v pořádku. Vždy je ale dobré vysvětlit proč, i když dítě zdánlivě nerozumí. Vždy vnímá, že se mu snažíte něco říct. Děti vyspívají mnohem rychleji, než si všímáme. Velmi brzy je důležité místo zákazů přejít k dialogu. Zdánlivě je to složitější a náročnější, ale není to tak. Zejména po nějaké době tato strategie vede k mnohem jednoduššímu pochopení. Oboustranně. S tresty je to ještě ošemetnější. Většinou totiž trestáme děti za vlastní selhání. Každému někdy "rupnou nervy", zvýší hlas, někdy dostane dítě pohlavek. Stane se Nikdo nejsme perfektní a pod vlivem stresu jednáme tak, jak bychom běžně nejednali. Neměl by se z toho stávat modus operandi. Je to nebezpečná cesta k tomu zničit důvěru, kterou děti k rodičům mají, i jejich vlastní sebedůvěru. Je to cesta k budoucí vzpouře osobnosti teenagera, nebo k letargii a celoživotnímu pocitu podřízení.

Přemýšlet o vzdělávání a výchově není nuda. Někdy prostě chceme věci spojené s výchovou a vzděláváním dětí mít z krku. Dospělý život člověka, který pracuje a navíc se stará k rodinu, vede ke snaze najít od toho na chvíli oddech. Někdy se ale stává ze je zeď na Facebooku nebo fotbal a pivo s kamarády důležitější než všechno ostatní. To je chyba. Přemýšlet o výchově a vzdělávání dětí není zábava, ale není to nuda. Člověk si k tomu může otevřít lahev vína a pustit skvělou hudbu. Než se rozhodnete, že vaše dítě příště zase potrestáte za to, že vás neposlouchá, možná vás napadne zkoumat, co ho k tomu vede. A možná zjistíte, že problém je jinde. To je okamžik poznaní, který volá po přípitku.

Neexistuje univerzální řešení a není pozdě na změnu. Tradice, zkušenosti a poznatky vědy mají své limity. Jsou často dílčí a složitost reálného světa jim leckdy uniká. Práce vychovatele je tedy o neustálém hledání. Na druhou stranu nelze vědecké poznání v oblasti psychologie a pedagogiky ignorovat. Někdo možná interpretuje principy evolučního vzdělávání tak, že pokud někdo vychovával a vzdělával dítě podle odlišného paradigma, je to špatně. Nemusí nutně být. Vždy záleží na konstelaci podmínek a osobnostech rodičů, dětí, vlivu okolí. Těžko chtít po manažerovi, který je zaměřen na výkon, aby se ve výchově od svého založení zcela odpoutal, stejně tak nelze předpokládat, že se podaří matce samoživitelce naplnit roli otce. Nemůžeme úplně změnit podmínky a vlastní osobnost, ale můžeme překročit vlastní stín. To je možné takřka kdykoliv, i tehdy, jsou-li děti už dospělé. Čím dříve ale začneme o přístupu k výchově uvažovat, tím lépe. Zároveň je ale dobré vědět, že neexistují zázračná řešení, je zbytečné je hledat. Existují jen pomalá řešení, která vyžadují skutečné angažmá. Nic důležitějšího ovšem na práci nemáme.

Autoři: Kartous, Šlehofer, Burda, Lacina